Promluva: 4. Účinky křtu

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2011 – Rok sv. křtu

Bratři a sestry,

dnes se chceme zamyslet nad účinky křtu, tedy nad tím, co všemohoucí Bůh skrze svou milost činí v okamžiku křtu. Ve chvíli křtu Bůh dotyčnému:

• odpustil hříchy: především dědičný, ale i osobní
• adoptoval za své dítě
• připodobnil svému Synu
• včlenil do společenství Božího lidu – církve

K prvnímu bodu – odpuštění dědičného (i osobního) hříchu musíme říci, že se jedná o zcela nezaslouženou Boží milost. Člověk nenese žádnou zásluhu na tomto odpuštění. Křest smývá z člověka každou poskvrnu viny, jak prvotního hříchu, tak i osobních a poskytuje účast na Boží přirozenosti. V 2. listě apoštola Petra k tomu čteme, že jsme „se takto stali účastnými božské přirozenosti (1,4)“. Apoštol tím vyjadřuje plnost nového života v Kristu, skutečnost, že Bůh předává život, který je jen jemu vlastní. Má-li pokřtěný podíl na Boží přirozenosti, pak se stává podobným Božímu Synu – vtělenému Ježíši Kristu. On je pravý Boží Syn soupodstatný s Otcem. Pokřtěný je jakoby vtažen do tohoto vztahu zvenčí, stal se adoptivním Božím dítětem, synem, dcerou Boha.

Tím se dostáváme k tomu, že pokřtěný musí toto přijetí Božího synovství rozvíjet hlubokým životem modlitby. Snad proto naučil Ježíš své učedníky zvláštní (zcela originální) modlitbě, v níž Boha oslovujeme Otče náš (doslovně Tatínku). Tato modlitba patří k duchovnímu pokladu každého pokřtěného a ráno a večer by se skrze ni měl obracet k Bohu jako ke svému Otci. Ona vyjadřuje naši křestní blízkost Bohu. Skrze slova, jež mají původ u Ježíše, se modlíme sjednocení s Ním a prožíváme blízkost k Bohu coby našemu Otci, ale i Otci Ježíšovu. Křest a modlitba Páně patří k sobě. Ani církev, ani Ježíš nepohrdá jinými modlitbami, třeba modlitbou vlastními slovy, starozákonními žalmy, či modlitbami k P. Marii, ale „Otče náš“ zůstane modlitbou nad všechny ostatní.

Pokřtěný, který se pravidelně ráno a večer nemodlí nebo ani nezná modlitbu Páně, se podobá dítěti, které zapomnělo na své rodiče. Rodičům a kmotrům pokřtěných dětí by mělo záležet na tom, aby od nejútlejšího věku učili své děti modlit se a modlit se spolu s nimi. Nahlížíme na Boha jako na svého Otce? Je Bůh Otcem v naší rodině? Obracíme se k němu ať už soukromě či v rodině jako k Otci? Jaké místo zaujímá modlitba Páně v mém duchovním životě a životě našich rodin?

Bratři a sestry, to jsou otázky, které bychom se neměli bát položit si nyní v době postní, v době přípravy na obnovu křestních slibů o velikonoční vigilii.

P. Jan Plaček