Promluva: 2. Janův křest

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2011 – Rok sv. křtu

9. 1. 2011

Bratři a sestry,

prožíváme Rok sv. křtu v rámci cyrilometodějského jubilea, které si budeme připomínat v r. 2013, a proto se dnes zamyslíme nad smyslem Janova křtu v dějinách spásy, o kterém jsme slyšeli v dnešním 2. čtení a evangeliu.

V řečtině, v níž byly tyto 2 spisy Nového zákona sepsány, je použito slovo baptizein, tedy ponořiti (do vody, ale i v širším významu ponořit do …) nebo obmývání, očišťování atd. Janův křest byl odlišný od Ježíšova. Kristův křest je svátostný, Boží milost způsobuje hlubokou vnitřní proměnu člověka, dotyčný je ponořen do Krista, aby s ním vstal k novému životu jako Boží dítě. Janův křest byl spojen s pokáním. Kajícník je skrze Janovo ponoření do vody vnořen do hříchu světa a tím dává najevo, že se přiznává ke své hříšnosti a chce ji napravit.

Obnovné hnutí, které Jan Křtitel vyvolal svým působením mezi Izraelity, bylo tou nejlepší přípravou na přijetí Ježíšova poselství. Vidíme to později. Kristovu slovu nenaslouchali a jeho poselství nepřijali farizeové a horní vrstva židovské společnosti (tedy ti, kteří opovrhli slovem a křtem Jana Křtitele), ale nejvíce se mu otevřeli právě hříšníci, tedy přesněji řečeno ti, kteří se nebáli přiznat svou nedokonalost, protože hříšní jsme všichni. Janův Křest splnil svůj smysl, posloužil jako příprava a odezněl, po něm přišlo na řadu Ježíšovo vystoupení.

Kristus nemusel přijímat Janův křest, byl bez hříchů. Když se ale postavil do jedné řady s těmi, kteří se nebáli ho přijat, dal tím najevo, že právě kvůli nim přišel. Nešel mezi farizeje a pyšné, kteří se s pohrdáním dívali z druhého břehu Jordánu na ty, kteří přijímali křest od Jana. Šel mezi hříšníky, aby ukázal, že mu záleží na člověku, který sice mnohdy prohrává v úsilí o dokonalost, ale je tak poctivý vůči Bohu a pravdivý vůči sobě, že svůj hřích neomlouvá, neumenšuje, nepotlačuje, ale poctivě přiznává. Pyšný člověk dělá opak, obviňuje druhé, svůj hřích zlehčuje a hlavně nikdy neuzná svůj podíl viny na stavu své duše. Do tohoto prostředí se ani Kristu nepodaří vstoupit a ani ho nevyhledává.

Navíc u Jordánu Bůh sám se přiznává ke svému Synu, doslova ho zjevuje: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ Sv. Řehoř Naziánský podává toto vysvětlení: „Duch dosvědčuje božství, blíží se přece k sobě rovnému. Z nebe se ozývá hlas, odtud totiž pochází ten, jemuž se vydává svědectví. A v podobě holubice, viditelné v tělesné podobě, prokazuje Duch poctu i tělu, neboť také ono svou účastí na božství je Bohem.“

Bratři a sestry, Janův křest nám pomáhá pochopit křest, který později ustanoví Ježíš. Tím, že náš Pán zahajuje své veřejné působení právě přijetím křtu svého Předchůdce, odkazuje k tomu, že v jeho křtu je hříšník Bohem-Otcem přijímán, jím – Synem vykoupen a Duchem Svatým posvěcován. Celá Nejsvětější Trojice působí při udílení svátostného křtu. Zatímco v případě Janova křtu se do pohybu dává hříšník sám, v Ježíšově křtu je to Bůh, kdo jde v ústrety hříšníkovi.

Ke správnému pochopení vlastního křtu však musíme mít smýšlení těch, kteří šli za Janem Křtitelem. Jen tak vidíme, co se s námi odehrálo, když kněz nad námi říkal: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

Kéž nás pokorné smýšlení a pravdivé vidění sebe sama přivede k vděčnosti Pánu za svůj křest. Jsme Božími dětmi, zrozenými z ponoření do Krista ukřižovaného a vzkříšeného.

P. Jan Plaček