Promluva: Bible – základní údaje

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2010 – Rok Bible

Bratři a sestry,

letošní rok je v rámci naší přípravy na 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, které si budeme připomínat v r. 2013, věnován Písmu svatému – Bibli.

Dnes si připomeneme některé základní údaje:

  1. Původ názvu
  2. Inspirace Bible
  3. Rozdělení Bible

1. Původní označení BIBLE musíme hledat hodně hluboko v minulosti, až ve starověku. Na břehu Středozemního moře (v dnešním Libanonu) se nacházelo fénické město GABLA s velkým přístavem. Řekové přeložili název města jako BYBLOS (dnešní Džubajl – 26 km od hl. města Bejrútu).

Do tohoto přístavu se přivážel papyrus z Egypta (vyroben ze stonků rákosů), na který se psalo. Tomuto papyru se říkalo byblos. Odtud se tento materiál vyvážel ve velkém množství do Sýrie, Palestiny, Babylónie, Asýrie, později do Persie, takže textům psaným na tomto materiálu se postupně začalo říkat biblion, to je v řečtině knížka nebo biblia – knížky. Tento název přešel do latiny: „biblia“ jako jednotné číslo a odtud do dalších jazyků. Bible, byť mluvíme někdy o jedné knize, nese v sobě označení pro „více knih,“ je jakousi knihovnou posvátných knih. Samotné slovo bible nenajdeme v biblických textech. Církev je začala používat až od 2. stolení. V samotné Bibli jsou posvátné knihy označovány jednoduše jako „(svatá) Písma.“

Bible je tedy Knihou knih ve významu sbírkou knih, která zcela vyniká nad ostatními knihami světa, jenž kdy byly a budou sepsány. Mají zcela jedinečné a výjimečné postavení mezi všemi texty na světě.

2. A tím se, bratří a sestry, dostáváme k druhému tématu, totiž proč mají biblické knihy zcela zvláštní postavení mezi ostatní literaturou. Jejich autory nejsou pouze lidé, kteří je sepsali, ale na jejich autorství se podílel i Bůh svou mocí a tomu říkáme inspirace Písma svatého. Co to v konečném důsledku znamená? Že Bůh i člověk (pisatel) jsou každý svým způsobem pravými autory Bible. Člověku zůstává jeho svoboda projevu, vyjádření. Písmo nese rysy jednotlivých autorů, včetně slabostí, odráží poměry a kulturu, která je obklopovala a z toho plynoucí způsob myšlení, chápání a vyprávění odpovídající době pisatelů. Ale byl to Bůh, který uschopnil pisatele k dílu, které člověka přesahuje, tzn. že vyjádřil to, co nám chtěl Bůh zjevit tímto zapsaným slovem. Tak se slovo Boží odělo do slova lidského. Bůh se vyjádřil skrze lidské dílo. Bůh mluví v Bibli skrze lidské slovo, takže je to skutečně „Slovo Boží“, jak to slyšíme pokaždé po skončení četby Písma i při mši svaté. Někteří církevní učitele už od starověku (např. Origenes 3 stol.) přirovnává Bibli k vtělení P. Ježíše (člověk a Bůh zároveň) nebo k Eucharistií (chléb a Ježíš zároveň). Viditelné (=Bible) a neviditelné (=Bůh ve slově). To je tedy inspirace: Boží působení při vzniku biblických knih. Už ve Starém zákoně je tato myšlenka vyjádřena např. u proroka Izaiáše a Nehemiaše, kdy označují ve své době existující spisy (Toru – 5 knih Mojžíšových) za knihu Hospodinovu, Boží a prvotní církev přejímá starozákonní pojetí o posvátnosti Bible a od počátku ji odlišuje od jiné literatury, protože je božského původu. Vzniká „teologie Písma svatého“. Samozřejmě, že v počátcích církve se k starozákonním textům se stejnou vážností přidávají i novozákonní spisy. Sv. Pavel v l. listě Timoteovi (3,16) píše: „Všechno, co je v nich ( v Písmu sv. ) napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, napravování, a k výchově ke spravedlnosti.“

3. A tím se dostáváme k rozdělení Bible: Celkový počet knih Bible je 72, dělí se na Starý zákon se 45 knihami a Nový zákon s 27 spisy. Příští měsíc si řekneme, proč právě tento počet knih.

P. Jan Plaček