Promluva: Bible-kánon (počet knih) Písma svatého

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2010 – Rok Bible

Bratři a sestry,

před 14 dny jsme si v rámci Roku Písma svatého, který slavíme jako přípravu na 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu v r. 2013, říkali, že celá Bible je lidským i Božím dílem. Bůh použil lidského autora k vyjádření svého poselství, aniž by narušil integritu pisatele (jeho myšlení, způsob vyjadřování či kulturní a civilizační podmínky, ve kterých žil). Tomuto aspektu Písma sv. říkáme inspirace.

Dnes si přiblížíme skutečnost, proč je inspirovaných knih Písma svatého 72, když v průběhu dějin Izraele i církve vznikala i další literatura podobného rázu. Rozlišení mezi inspirovanými knihami Bible a ostatní literaturou vzniklou v biblických dobách se odehrálo v průběhu dějin starozákonního Izraele (pro knihy SZ, židovská bible) a prvotní církve (v případně NZ). Byl to jakýsi proces zrání. Je třeba připomenout, že v dějinách starozákonního Izraele neexistovala jakási pravidla pro rozlišení knih, které by měly být posvátné (pokládané za slovo Boží) a které profánní – tedy nemající vztah k Božímu zjevení. Jednotlivé knihy se samy „prosazovaly“ pro svůj obsah – poselství, těšily se spontánní úctě až se oddělily od ostatní literatury a začaly byt považovány za posvátné, za slovo Boží. Tak je to opět Bůh sám, kdo svou mocí vede tento proces v průběhu dějin spásy ke zdárnému konci!

Když se podíváme do historie vzniku knih Starého zákona, tak si tam získalo nejdříve vážnost a autoritu 5 knih Mojžíšových (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium) nazývané jedním slovem Zákon (Tóra). Tento termín užívá i Ježíš v evangeliích (viz: Jak čteš v Zákoně?). V 6. až 5. stol. před Kristem už tato sbírka požívala autoritu. Některé knihy historické Starého zákona např. Jozue, Soudců, knihy Samuelovy a Královské) a knihy proroků Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a tzv. 12 malých proroků –např. Ozeáš, Joel, Amos, Malachiáš, Habakus atd. ) se od 3. stol. užívají jako autoritativní a jsou označovány jedním pojmem „Proroci“. I tento termín užívá Ježíš (často mluví: „Zákon a Proroci“).

Ostatní knihy získávaly na vážnosti v průběhu dalších století a ve 2. stol. před Kr., kdy byl v Alexandrii (Egypt) pořízen 70 řeckými učenci překlad  hebrejských knih do řečtiny, bylo k nim ještě přiřazeno 7 knih sepsaných v řečtině a tak byl kánon Starého zákona (tedy autoritativní seznam spisů) dokončen – LXX-Septuaginta – a ten převzala i prvotní církev. Svatý Pavel i další novozákonní autoři ve svých listech citují tuto Bibli, LXX, to je oněch 45 knih našeho Starého zákona.

Z novozákonních spisů se nejdříve ustálila sbírka Pavlových listů ke konci l. stol., pak sbírka 4 evangelií a pak ostatní spisy. Všech 27 listů Nového zákona vyjmenovává sv. Atanáš z Alexandrie r. 367 ve svém listě oznamujícím datum velikonoc a v r. 382 je papež Damas připomíná na římské synodě, které se zúčastnil i sv. Jeroným, jenž přeložil Bibli do latiny (r. 390-405). Slavnostně byly všechny spisy Starého i Nového zákona potvrzeny na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

Bratři a sestry, tak byl vymezen kánon knih Bible, k lidstvu tak dospěla knihovna posvátných spisů o 72 knihách, ve které Bůh sděluje své zjevení. Kéž nás tento dějinný proces postupného rozpoznávání inspirovaných knih stále více přivádí k lásce k Písmu svatému. Celá Bible je nám takto doslova darována Pánem k duchovnímu užitku, ale nejen to, je nám dána i jako věčná inspirace kultury a civilizace.

P. Jan Plaček