Promluva: 5. Účinky křtu – pokračování

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2011 – Rok sv. křtu

Bratři a sestry,

před 14 dny jsme si říkali, že ve křtu nás Bůh přijal za své děti, byli jsme vtaženi do společenství Nejsvětější Trojice, tedy do vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, což se má projevovat hlubokým duchovním životem pokřtěného – především modlitbou. Mezi všemi druhy modlitby má zcela mimořádné postavení modlitba Páně – Otče náš, poněvadž při ní spolu s Ježíšem vstupujeme do vztahu s Otcem.

Dalším účinkem sv. křtu, který má společenský rozměr, je přivtělení do rodiny Božích dětí – do církve. Bylo by mylné domnívat se, že křest je pouze soukromou záležitostí. Nejhlubším vyjádřením příslušnosti k církvi Páně (viditelným i vniterně prožívaným) je účast na konkrétním bohoslužebném společenství křesťanů. Při nedělní a sváteční mši sv. se zviditelňuje náš křest. Mše sv. není jen naší povinností, je to příležitost nechat se Bohem použít k zviditelnění tajemného Kristova těla. Každý pokřtěný je nositelem všeobecného kněžství, tzn. že při bohoslužbě ve spojení s Kristem oslavuje Boha. Teprve konkrétní liturgické shromáždění, které navštěvujeme pravidelně a na jehož životě se podílíme, nás uschopňuje prožívat skutečnost církve duchovně. V rámci společné bohoslužby spolu nasloucháme Božímu Slovu a sytíme se jím, v neděli a ve svátky obnovujme vyznání víry, které se při našem křtu stalo dalším pokladem, spojujícím nás se všemi generacemi pokřtěných. Dále slavíme eucharistii, oběť našeho Pána, přijímáme ho a před přijímáním se společně modlíme jeho modlitbu – Otče náš – čímž se naplňuje naše účast na přirozenosti celé Nejsvětější Trojice.

Bratři a sestry, křesťan bez liturgie (pravidelné, nedělní) se stává marnotratným synem. Opouští otcovský dům, aby nakonec skončil v prázdnotě. Pokřtěný se má podílet z titulu svého křtu na jednotlivých službách při liturgii. Dále se pokřtěnému otevírá prostor pro přijímání dalších svátostí: smíření, eucharistie, biřmování, kněžství, manželství a pomazání nemocných. Křest nachází své naplnění ve sv. biřmování – tedy v přijetí darů Ducha Svatého.

Důležitý je také rozměr církve. Pokřtěný tvoří společenství nejen s těmi, se kterými se potkává v kostele, ale i s těmi, kteří už jsou spaseni v nebi, tedy i se světci a také s těmi, kteří ještě potřebují očistu (tj. dušemi v očistci). Ty první při mši prosíme o přímluvu, za ty druhé se přimlouváme my. Teprve pokřtěný, který prožívá do hloubky, řekl bych až mysticky, své sjednocení s Kristem a jeho církvi při liturgii, je schopen vnášet Kristova ducha do světa: angažovat se v církvi a ve společnosti i navenek, snést i potupu pro něho a pohrdnout tím, co by nás mohlo od něho odvádět. Křesťan musí být člověkem bohoslužby.

Bratři a sestry, když bychom chtěli shrnout, tak pravidelná modlitba (především Otče náš) a pravidelná účast na nedělní a sváteční bohoslužbě nám umožňuje a uschopňuje plně prožívat náš křest. Je to Bůh sám, který nás v těchto chvílích obdarovává svými milostmi, které z nás činí i viditelné znamení spásy pro ostatní.

P. Jan Plaček