Promluva: 2. Eucharistie – Eucharistie a jednota křesťanů

Příprava na výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Rok 2013 – Rok Eucharistie

Rozdělení, rozkol, roztržka, stranictví

Bratři a sestry,

ve výčtu slov, kterými lze vyjádřit bolestnou skutečnost nejednoty mezi lidmi i vnitřní rozervanost lidského srdce, bychom mohli pokračovat. Ježíšovo dílo (evangelium i spása lidstva), které má za cíl sjednocení člověka s Bohem i vytváření vzájemného společenství, je od počátku ohrožováno hříchem rozkolu. V letošním Roce Eucharistie se chceme zamyslet nad významem Nejsvětější Svátosti při budování jednoty Kristovy církve.

Nejdříve si musíme říci, že rozlišujeme 3 druhy nejednoty:

  1. osobní nejednota mezi mnou a Pánem
  2.  nejednota mezi mnou a druhými
  3.  nejednota, rozdělení mezi církvemi a církevními společnostmi

1. Kořenem naší osobní nejednoty je hřích. Naše vlastní slabosti, naše volba hříchu a někdy i dobrovolné setrvávání v něm nás přesvědčuje o tom, že své společenství s Pánem udržujeme pouze na formální úrovni.

Víme, že musíme rozlišovat – všední – lehké hříchy, které se snažíme odstraňovat ze svého života stále – denně. I v úvodu mše sv. jich litujeme, abychom připravili svá srdce pro sjednocení s Kristem ve chvíli sv. přijímání. Náročnější je to s těžkými hříchy, tam se musíme snažit o budování jednoty s Pánem skrze sv. smíření. Nejvíce, ale naši vnitřní jednotu s Pánem narušují hříchy, ve kterých dobrovolně setrváváme a nic nepodnikáme pro jejich odstranění (např. stálé podvádění, machinace, podvody, obelhávání, setrvávání v neposvěceném sexuálním svazku apod.).

Bratři a sestry, ve snaze o budování vnitřní jednoty s Pánem musíme počítat s dvěma silnými protivníky, kteří se budou vždy snažit nás od Pána odvést – naše špatné žádosti a Zlý duch.

2. Dalším druhem rozkolu, který ohrožuje život církve, je nejednota mezi jednotlivými členy církevní obce. Zažil a řešil ho již apoštol Pavel. V Korintě jedni říkali: Já držím s Pavlem, druzí: Já s Apollem, další: Já s Petrem. Pavel jim píše: Je Kristus rozdělen? (1. Kor. 1,10-13)

V Efesu se setkal s řevnivostí mezi členy církevní obce. Pomluvy, hádky, osočování – ano i to může vstoupit do vztahu mezi křesťany. Nejednota mezi jednotlivci ničí nejen dotyčné, ale vrhá nedobré světlo na celé společenství věřících. V listě adresovaném do Efesu, Pavel radí: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha. …Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání. …Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Pán Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy“ (Sk 4,30-5,2). Ať vás sv. přijímání burcuje pracovat na smíření s bližním. Ať vám dá sílu k prvním krokům – vždyť On sám říká: Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že máš něco proti bližnímu, nech tam svůj dar, a jdi se napřed usmířit a pak přijď a obětuj…

3. Protože hřích nejednoty má stále tendenci působit, tak jako každý hřích, je logické, že jeho důsledky se promítly i v dějinách církve. Velké rozkoly (r. 1054, 16. stol. a další) jsou výzvou, aby křesťané pracovali na vzájemném sblížení a zároveň se modlili na tento úmysl, protože konečné sjednocení všech pokřtěných nebude výsledkem lidského kalkulu nýbrž především Božím darem. Kéž si i my stále více uvědomujeme, že Kristus v Eucharistii je zdrojem naší vzájemné jednoty a zároveň i naději budoucí jednoty všech pokřtěných.

Mons. Jan Plaček